V sobotu brzo ráno jsme se vydali na výšlap do Jeseníků s cílem pořídit nějaké fotky východu slunce na Ztracených kamenech. Výšlap to byl náročný, ale stálo to za to! V lese a obzvlášť v Jeseníkách je vždycky krásně!

Datum: 17. 11. 2018
Čas odjezdu: 3:55
Počasí: -1 °C, vítr 7 m/s, inverze na západě a jakože dost foukalo, no
Parking: Na Skřítku
Cíl: Ztracené kameny

Délka výšlapu: cca 7 km
Převýšení: 374 m
Složení: Já, Martin, Petr a Tom
Technika: Canon 5D3, 6D a 70D, Sony A7 II, Mavic Air
Rozsahy: 16-35, 10-20, 70-200, 400

Abych vše uvedl na pravou míru. Blog už jsem tu jednou měl, ale buď nebylo o čem psát (bylo o čem psát), nebo nebyl čas (čas byl) a nebo jsem byl fakt línej (byl jsem línej)! Tak aby bylo jasno, teď, co jsme se dali dokupy s Petrem, Tomem a Martinem, je o čem psát, mám čas a navíc vlastně i mám chuť to sepsat. Tyhle výlety jsou trochu jiný, než taková ta obyčejná, typická, nedělní procházka kolem baráku. Jak jsme to ale celý vymysleli?

Začalo to myslím tak, že jsem psal Petrovi, jestli nemá čas zajet vyfotit ranní Bouzov. Mělo být hezky ale Petr bohužel čas neměl, jel jsem tehdy sám. Za týden-dva psal on mě, že jedou s klukama pofotit do Jeseníků a hned východ slunce! Chvíli jsem zvažoval, ale pak jsem se přidal, protože vím, že Petr produkuje velmi kvalitní krajiny, rád bych se něco přiučil. V autě seděl ještě Tom a Martin. Společně jsme se tedy vydali na první výšlap.

Na plánu byl výstup na Ztracené kameny směrem od Skřítku. Já nemám Jeseníky prochozené vůbec, a tak jsem jen držel krok s již vymyšleným plánem. Do batohu jsem naházel 5D mark III, 16-35 mm, 400 mm a dron společně se stativem a termoskou čaje. Předpověď hlásila vítr, a tak jsem věděl, že dron pravděpodobně nevytáhnu, nicméně těch 300 gramů jsem do batohu přidal, pro jistotu.

Tom s Martinem mě vyzvedli v Olomouci něco kolem 3:50 a vydali jsem se ještě pro Petra, je to cestou. Už když jsem ráno vyšel z domu, bylo jasný, že dron dneska nepoletí. Foukalo vážně silně. V autě jsme se všichni prvně seznámili a po příjezdu na Skřítek, kde jsem mimochodem nikdy nevidět hvězdy tak jasně jako dnes, jsme se vydali po zelené turistické značce k cíli. Zhruba v půlce výšlapu je odpočívka, kde jsme měli v plánu chvilku spočinout. Kdo by to byl řekl, že člověk v pět ráno potká pod přístřeškem asi dvě rodiny a zhruba deset dětí. To nám trošku pokazilo náladu, protože komponovat a počítat s tím, že do záběru může kdykoliv někdo vběhnout, není zrovna super.

Po pauze na cigárko všech tří krom mě jsme se mohli vydat dál do kopce. Rodinka už byla kousek před námi. Ještě jsme se pokochali hvězdami, které přes průřezy ve stromech šly hezky vidět, a hurá do kopce.

Na vrchol jsme dorazili trošku podivně z vrchní strany a zároveň v předstihu před školkou, což nám umožnilo rozestavět stativy a stanovit tak pomyslné linie, za které nikdo nesmí. A fungovalo to! Zbývalo asi 40 minut do východu slunce. Na kamenech foukal vítr asi dvakrát tak silně než dole nebo na planinách v lese, a oblečení tak docela snadno profoukne. Taky pohyb na kamenech byl docela riskantní, hlavně kvůli silným poryvům větru od východu. Kluci si našli kompozice poměrně rychle, no já jsem měl problém a pořád jsem měnil pozice, než jsem se nakonec asi po třech pokusech všude kolem vrátil na původní flek.

Školka z přístřešku nám dole říkala, že jdou taky na východ slunce, no zabalili to trochu nepochopitelně asi 10-15 minut před samotným východem, což mi přijde jako docela škoda, když se škrábali celou cestu nahoru. A to nepočítám to vstávání! Tím líp ale pro nás!

Slunce se ukázalo poměrně hodně vlevo, ale vzhledem k tomu, že jsem byl na nejvyšším bodě celého vrcholu, dalo se tam něco vymyslet. Nafotil jsem celkem dost expozicí s různými hodnotami a zbytek nechal na postprocess. Pak jsem sbalil stativ a fotil jen jednoexpozice – což je u mě zvykem. Jakmile mám ten jeden záběr, pro který jsme přišli, je možnost hledat další zajímavé pohledy – a těch je v lese vždycky celá řada.

Z kamenů pak vznikla i velká spousta snímků na 400 mm, kterou mám v batohu. Fotil jsem ale z ruky a na iso, protože můj cestovní stativ na tuhle trubku není moc stavěnej a navíc v tom větru by to stejně moc nefungovalo. S výsledkem jsem ale poměrně spokojenej.

Po odfocení a další pauze na cigárko jsme se rozhodli vydat ještě trochu do kopce na hřeben, kde jsou další kameny – Pec a Pecný, odkud se taky dají udělat nějaké záběry. Já už ale fotil jen na širokáč. Vznikla tady ta fotka s Pradědem, která je úvodní fotkou tohoto článku. Pak jsme se otočili a pomalu jsme se vydali zpět k autu. Po cestě jsem udělal ještě nějaké cvaky, ale nic zásadního. Jen ta muchomůrka, které si všiml Tom, se fakt povedla. Ten objektiv na 16 mm umí docela zázraky!

No a tady je máte. Zleva Martin, Petr a Tom. V pozadí Ztracené kameny, dneska spíš větrné kameny. Snímky jsme si ale odnesli všichni a výlet se poměrně vydařil. Co jsme si pak posílal fotky navzájem, vzešlo tam pár připomínek, zejména co se týče odlesků. To bude bod zájmu pro příští výlet, kde se budeme snažit všechno odfiltrovat a získat co možná nejčistší záběry. Kam to bude? Ještě nevíme, vyřešíme v týdnu a hlavně podle počasí.

Až do teď jsem neměl tak nějak s kým, hlavně na ty východy slunce, které jsou jednoznačně nekrásnější částí dne, kdy to světlo je prostě nejhezčí. Navíc je tam zásadní výhoda a to je fakt, že nám pak zbude ještě půl dne! Sice vstáváme brzo, ale to člověk pro tu fotku musí někdy obětovat. Není to zadarmo. Už se těším na další výšlap!

Sledujte nás na Instagramu:

PetrHonzaykTomMartin