Já vím, že dlouho nebyl blog, ale od posledního postu se řada věcí změnila, což mě taky přinutilo napsat další věc, takový ten report z výletu. Tenhle výlet patří k těm náročnějším, hlavně co se vstávání týče. Jo a taky mám s sebou nový přírůstek do mojí fotografické rodiny a tím je Fujifilm x100t. Malý, nenápadný foťáček, pro turisty jako dělaný.

Datum: 19. 5. 2019
Čas odjezdu: 1:10
Počasí: 13 °C, vítr 1 m/s, mlha, azuro
Parking: Súľovské skály – hrad
Cíl: Zřícenina hradu

Délka výšlapu: cca 2,3 km
Převýšení: 320 m
Složení: Já, Milan, Petr a Tom s rodinou
Technika: Canon 5D3, 6D a 2× 70D, Fuji x100t
Rozsahy: 16-35, 22, 10-20, 70-200, 300, 400

Nebudu lhát, byla to celkem rychlo akce. A tyhle akce zpravidla začínají tak, že já, Tom a nebo Petr navrhneme nějakou lokalitu a pak špekulujeme, jestli vlastně máme čas a jaké bude počasí. Ohledně toho počasí, to je vždy debata na týden a vlastně do poslední minuty ani nevíme, jestli to vyjde a nebo ne. Jak všichni víme, počasí je klíčová věc, bez toho to prostě nejde. A naším cílem je vždy jet na místo a mít ideální podmínky – to by ovšem chtěl každý fotograf, že?

Místo tentokrát vybral Tom a je to docela štreka. Né ani tak na kilometry, spíš ale na cestu. Ta vede přes Makov a tam se to pořádně klikatí. Ono se to nezdá, je to sice jen 140 kilometrů ale trvá to podstatně déle a to přes dvě hodiny. Navíc těch tisíc zatáček při přejezdu Beskyd tomu taky nepřidává.

Tom jel tentokrát ze Zlína a vezl s sebou celou rodinu, no my jsme s Petrem frčeli klasicky z Olomouce. Přidal se k nám ještě Tomův fotografický kolega Milan, který vyjížděl až z Úsova. Po cestě tedy nabral Petra a já to pak odřídil z Olomouce na místo a zpět. Můj golf totiž vychází z hlediska ekonomiky zaručeně jako nejlepší volba. Spotřeba 4 litry na 100 km je na delších trasách zkrátka znát. Mám rekord – 1300 km na jednu nádrž.

Tom tedy vyrazil okolo jedné ze Zlína no my jsme vzhledem k nějakým neplánovaným uzavírkám na trase vyrazili s desetiminutovým zpožděním. S Tomem jsem se měli setkat za hodinu od výjezdu, někdy kolem druhé, v Rožnově. To se podařilo a pak už jsme frčeli společně, Tom to vedl. Po přejezdu hranic už je to pak kousíček, nějakých 5 kilometrů. Tom tam nějak pak zaspal a minul odbočku, jeli bychom až do Trenčína nebýt mojí navigace haha. Prý vyhlížel mlhy, těch moc nebylo. Mlha je klíčový element v dnešním focení. Po cestě jsme ji moc nepotkali a tak nebylo vůbec jasné, jestli něco bude.

Odstavná plocha, kde jsme parkovali, je hned přes cestu k výstupní pozici se začátkem značené naučné stezky vedoucí až na hrad. A taky tam začíná hustý les. Bylo něco kousek po třetí hodině ranní. Taky jsme všichni řešili co teda na sebe. Ještě není úplně léto, může být kolem nuly a nebo taky celkem teplo. Petr ráno psal, že je teplo a hezky, bez větru, sáhl jsem tedy po kraťasích, což se pak ukázalo jako správná volba. Bylo docela horko. V lese se taky držela celkem vlhkost a tak nám dal výstup celkem dost zabrat. A tím myslím fakt dost. Jakože kdyby bylo světlo, asi bychom zvažovali, jestli se tam škrábat.

Hned po prvním kroku do lesa jsme nevěděli, jestli jdeme jakože správně? Ta cesta má jít takhle prudce nahoru? Jakože až takhle moc? Uff.

Horší je, že člověk v té tmě vidí maximálně tak 5-10 metrů před sebe s čelovkou, neví, co ho čeká za dalším stromem. Šli jsme tedy vzhůru do neznáma. A cesta se měnila jen lehce. Nejdřív prudce nahoru přes kořeny, pak se to trochu zlepšilo v listím vystlané koryto potoka (ale pořád celkem hodně do kopce) a pak se to zase přiostřilo, kdy jsme lezli skoro zase stejně, jako na začátku, skoro po čtyřech. Jelikož jsme pořádně nevěděli, kudy cesta vede, po cestě jsme asi třikrát odbočili na různé vyhlídky, kde stejně nebylo nic vidět, jen pár světel dole v údolí.

Za dalším rohem už se to zase začínalo měnit. Pod nohama už né listí, ale kámen. Cestičky se rapidně zmenšovaly, a po stranách se objevila sem tam nějaká kamenná stěna. Nakonec už to byla jen čistá skála, to už člověk tak trochu doufal, že už tam budem!

Pod vrcholem už to bylo fakt zajímavé a člověk musel dávat dost pozor. Nalevo už byl srázy několik metrů do hlubin. Pak jsme došli konečně k rozcestníku na vrcholu a to jsme vlastně stáli přímo pod hradem. Odtud už to bylo pár metrů. Cesta vedla skrz pukliny ve skalách a pak už jen skrz malý průlez ve hradní stěně o velikosti tak metr na metr. Batoh musel dolů, jedině tak se tam jde protáhnout. To už jsme ale dorazili na vrcholek všech skal, tady stál ten hrad.

Stálo to za to? Stoprocentně. Cesta ale jedna z nejnáročnějších vůbec. Jsou to sice jen asi dva kilometry, dá to ale zabrat, obzvlášť s 10 kg na zádech. Tahal jsem s sebou dvě těla 5D3, dron, fuji (kolem krku), osmo, 16-35 a 400 mm se stativem. Nevyplatí se nic podceňovat. Mohly by být fajn fotky a tak ztrácet čas s výměnou objektivů je na špičce skal fakt opruz.

Ale ten výhled! Kolem dokola výhled! A všude mlha, jako jedno obří moře! Vylezl jsem na skoro nejvyšší bod hradu, odkud bylo vidět v podstatě všechno. Nalevo se dalo vylézt ještě o asi dalších 5 metrů na ten nejvyšší bod, no pro mě už to nebylo. To už je fakt vysoko a všude kolem sráz desítky metrů. Tom to ale vyzval a tenhle spot bere skoro hned. Musím říct, že výhled odtud a v těchto podmínkách se nebude jen tak hned opakovat. Postupem času se na ten vrchol vyškrábali jak Milan tak i Petr. Já si tam jen na chvíli položil osmo na časosběr plynoucí mlhy – ten byl pak vidět ve stories.

Po vyčerpávajícím výstupu se tady pak otevřela ta panoramata, pro která jsme všichni přijeli. A to bylo ještě cca hodinu do východu slunce! Podle propočtů sice slunce vycházelo poměrně nevhodně na levé části výhledu, kdy stály nějaké další skalní útvary, ale dal se najít pohled se sluncem v záběru. Kluci už cvakali co se dalo no bylo potřeba se zastavit a trošku si to užít. Modrá hodinka, údolí, my několik stovek metrů nad ním a ozývaly se jen první ptáci v ozvěně lesů. Prostě tohle se nevidí každý den.

Já celou dobu fotil na fuji, dá se říct zhruba od půl páté od rána, kdy iso šlo až na 5000. Fuji ale tohle všechno zvládá s přehledem a fotky jsou fajn. Ostatně na fuji jsem toho snad nafotil i víc, než na zrcadlovky. Vlastně to je i důvod, proč píšu další blog. Mám tolik fotek, které se objevily jen na 24 hodin ve stories, že mi to bylo líto, nechat je jen tak povalovat na disku. Ten rozdíl mezi fuji a canonem jde určitě vidět na první pohled, jsou to pro mě dva odlišné světy. Fuji = jpeg, volnost, experimenty se světlem, stíny, detaily, iso milion, barvy, edit na mobilu. Canon = raw, práce, preciznost, čistota, top snímek do kalendáře a k tisku, další práce na pc, která dovede snímek k dokonalosti. Fuji je spíš na snapy, výcvaky a takovou tu omáčku okolo. Canon je pracovní nástroj a „work horse“, precizní, nekompromisní kvalita výstupu, raw a fotky, které se prezentují, spousta objektivů a možností. A to je právě to co fuji svazuje a zároveň osvobozuje. Jedno tělo, jeden objektiv a to je vše. A vyfoť s tím top snímky. Jde to? Stoprocentně.

Fotky z fuji edituji jen na mobilu. Fotím jen do jpg. Je to foťák na výlety, který odvede srovnatelnou práci jako s canonem nicméně v daleko menším balení. Úspora času je taky enormní. Je to perfektní foťák s obrovským „analogovým“ feelem. Fotky z fuji mají šum a můj edit vychází spíš do tmavších odstínů. Však se podívej na Instagram, kde jsem k tomu zřídil účet: @honzayk

Teď ale zpět k výletu. Slunce vyšlo oproti plánovanému času asi s dvacetiminutovým zpožděním, takže bylo dost prostoru na pořízení všech možných fotek. Podařilo se myslím pořídit všechno to, pro co jsme přijeli, ačkoliv to bylo z hlediska kompozice docela oříšek – když vezmeme v potaz pozici slunce a údolí, kde se odehrávalo vše důležité, všechna ta mlha. Buď teda mohl být snímek se sluníčkem a nebo naopak detaily z údolí. Já fotil převážně na 400 mm ale i na širokáč mám dva, tři záběry. Není to ale žádná sláva. Nebo alespoň mě to tak přijde. Ty výřezy z údolí mi přijdou daleko zajímavější. Však z přiložených fotek se dá udělat obrázek o situaci na vrcholu.

Fotili jsme asi od čtvrt na pět cca do sedmi, pak už nás čekala cesta dolů. Když se fotí takhle ráno a jde se nahoru po tmě, je to vlastně úplně nová cesta, kdy člověk konečně vidí, kudy vlastně šel. Otevřely se i nějaké další pohledy na skály, nebylo to ale na víc, než na fuji-cvak. Příroda je ale v okolních lesích opravdu krásná. Cesta je klikatá a zapeklitá nicméně zábavná a členitá. Na rodinný výlet je to jako dělané i když je to na vrcholu hradu opravdu nebezpečné. Nejsou zde žádná zábradlí nebo jakékoliv bezpečnostní prvky. Člověk musí dávat velký pozor, kam šlape.

Určitě se sem vrátíme, půjdeme pak jinou cestou. Celé údolí se dá obejít po hřebenech a jsou odtud ještě krásnější výhledy, to je ale spíše na západ slunce, než na východ. Tak jako tak je zdejší krajina novým, pro nás neobjeveným kusem země, kde ještě nacvakáme velikou spoustu fotek, to je jasné.

No a teď už nás následující dvě hodiny čeká jen sezení v autě, takže nuda. Doma jsme byli myslím v rekordním čase, cca v 10 ráno, takže zbyl ještě celý den. Skoro všechny fotky, co jsem udělal, jsou vidět v tomto blogu nebo pak na instagramu nebo facebooku. Koukněte i jak to vyšlo klukům. Výlet to byl super, všechno vyšlo, hlavně ty podmínky!

Sledujte nás na Instagramu:

PetrHonzaykHonzayk – FujiTom