Category

Trip

Červená hora

Po 14 dnech jsme se vydali na další výlet. Počasí opět nevypadalo vůbec dobře, ale nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. Vybrali jsme za cíl Červenohorské sedlo a Červenou horu. Na dalším výletu bychom to chtěli dotáhnout až na Keprník.

Datum: 9. 12. 2018
Čas odjezdu: 3:40
Počasí: -3 °C, vítr 8 m/s, mlha, extrém
Parking: Červenohorské sedlo
Cíl: Červená hora

Délka výšlapu: cca 7 km
Převýšení: 317 m
Složení: Já, Martin, Petr a Tom
Technika: Canon 5D3, 6D a 70D, Sony A7 II
Rozsahy: 16-35, 10-20, 70-200, 400

Po návratu z výšlapu vždycky týden vymýšlíme, kam bychom mohli příště vyjet. Padnou různé návrhy a možnosti a postupně zvažujeme, co vybereme. Tentokrát jsem navrhl Červenou horu. Podobá se hodně té Břidličné, kde jsme byli minule a navíc to jde pak protáhnout až na Keprník. Rozhodli jsme se ale, že nejdříve pokoříme tu Červenou a příště bychom došli až na Keprník. Navíc to počasí má být všelijaké a má hodně foukat. Dron jsem ani nebral. V předpovědi 7 metrů za sekundu, ale ve skutečnosti to mohlo být dobrých 12.

Počasí v Olomouci ještě vypadalo poměrně dobře, ale čím jsme se blížili blíž sedlu, tím to vypadalo hůř. Řídil jsem já, konečně máme opravené topení v autě, a tak můžeme vesele jezdit a v teple! Navíc nové zimní gumy, nic nás nezastaví!

Nahoru jsme dorazili s předstihem a už bylo vidět, že to bude stát za to. Venku fakt hodně foukalo a navíc do toho sníh. Dali jsme se do kupy, cigárko, nasadit nesmeky, tentokrát to Tom nepodcenil a vydali jsme se správnou cestou nahoru. Problém byl v tom, že těch cest tam bylo několik a ve sněhové vánici, mlze a jen s čelovkou hledat značky byl docela problém. Věřili jsme tedy Tomovi, že nás vede správně. První cestu jsme minuli, ale na druhý pokus už to dle mapy vypadalo, že jdeme správně. Šlapali jsme nahoru a bylo asi tak 5-8 cm sněhu. Pořád ale hustě sněžilo a foukalo.

Zhruba 1/4 cesty před vrcholem by měla stezka odbočovat doprava po žluté, i tuto odbočku jsme museli hledat. Už byla řádně zapadaná sněhem a ledem, proto jsme všichni šli v jedněch stopách. Cestu razil Petr a držel se příkazů navigátora Toma, no a já s Martinem jsme se drželi v jejich stopách. Jedno šlápnutí vedle a člověk mohl skončit po kolena ve sněhu. Závěje byly občas poměrně vysoké. Cesta k vrcholu to byla náročná, navíc čím výš jsme byli, tím silnější byl vítr, což bylo dost nepříjemné a bunda rychle profoukla. Největší problém jsem měl já, protože jsem si nenaimpregnoval boty a už jsem začínal cítit, že to tam trošku prosakuje. Nahoře už jsem věděl, že je zle a chlad s vlhkem od nohou už byl docela nepříjemný. Snažil jsem se teda neustále pohybovat, abych nohy udržel alespoň trochu v teple, což se nakonec podařilo a nebyl problém.

K vrcholu jsme dorazili s asi hodinovým předstihem a hledali jsme závětří, kde bychom mohli složit batohy a dát si trošku čaj – jo a kluci tradičně cigárko nebo dvě. U skály to vypadalo fajn, moc nefoukalo, zato padal sníh. Ale to se dalo vydržet. Dokonce jsme v dálce viděli nějaké další čelovky. Někdo měl asi podobný nápad jako my haha. Viditelnost byla nulová.

Když už jsme zaznamenali, že přibývá trochu světlo, chtěli jsme se vydat kousek ke kapličce. Nachystali jsme se a vydali jsme se zhruba tím směrem, kde by měla být no zvládli jsme možná tak deset metrů. Vítr s ledem a sněhem byl tak silný, že se prostě nedalo pokračovat a tak jsme to otočili a vrátili jsme se zase do závětří. Po kontrole předpovědi jsme zjistili, že by se vítr měl zhruba za hodinku uklidnit a Tom našel žlutou značku, vydali jsme se tedy ke skalnímu oknu, což je útvar kamenů asi 200 metrů směrem na sever.

Počasí se skutečně trochu uklidnilo, a dokonce už šlo vytáhnout i foťáky na pár záběrů! Stativy byly sice obaleny sněhem a ledem, ale Petr s Martinem nakonec zvládli i pár fotek ze stativu. Já jsem fotil jen z ruky, protože se mi nechtělo dávat do kupy stativ. Kameny vypadaly v mlze zajímavě a všude kolem se taky nějaké snímky daly najít. Po zhruba dvaceti minutách jsme se vydali k té kapličce, kam jsme před tím nedošli a našli jsme i stezku, která byla vyznačená vysokými kůly. V kapličce jsme potkali dva turisty, kteří tam evidentně nocovali. Pak už nezbývalo nic jiného, než se vydat dolů, protože lepší počasí už asi mít nebudeme. Pořád mlha a husté sněžení. Tak jako tak fotky mají něco do sebe a je to zajímavé. Pravá krutá zima. Poznali jsme, že se nevyplatí počasí podceňovat, a že je fajn věřit předpovědi.

Jak jsme se začali přibližovat k autu, přibýval i sníh, který už byl poměrně těžký a mokrý. Měli jsme co dělat, abychom autem vůbec vyjeli, ale nakonec všechno dopadlo dobře a pár snímků jsme si odnesli. Příště ale asi dáme na předpověď.

Sledujte nás na Instagramu:

PetrHonzaykTomMartin

Břidličná hora

Další výšlap tentokrát vyšel na neděli. Počasí nevypadalo moc dobře, ale tak jako tak jsme po úspěchu první výpravy chtěli výlet zopakovat. Kvůli předpovědi odpadl tentokrát Martin, takže jsme vyjeli nakonec jen ve třech.

Datum: 25. 11. 2018
Čas odjezdu: 3:55
Počasí: -1 °C, bezvětří, mlha
Parking: Na Skřítku
Cíl: Břidličná hora

Délka výšlapu: cca 11 km
Převýšení: 520 m
Složení: Já, Petr a Tom
Technika: Canon 5D3, 6D a 70D, Mavic Air
Rozsahy: 16-35, 10-20, 70-200, 400

Celý týden jsme s klukama sledovali počasí a zvažovali, jestli to má smysl. Počasí nevypadalo tak, jak bychom si představovali. Nakonec jsme se ale shodli, že přece jenom vyrazíme, počasí nepočasí. Po relativním úspěchu z předchozího výšlapu ale bylo nutné trošku nastudovat techniku, navzájem si poradit a připravit se na focení, i když to spíš vypadalo na focení mlhy v lese, než východ slunce na hřebenu. Tentokrát nám ale naopak předpověď hrála do karet co se týkalo větru. Mělo jen lehce pofukovat nebo být spíše bezvětří. Proto jsem doufal, že bude možné vzlétnout.

Naplánovali jsme skoro stejnou trasu s tím rozdílem, že se projdeme ještě kousek dál – na Břidličnou horu. 1358 m n. m., výhled by mohl být dobrý. Do batohu jsem teda naházel klasickou výbavu v podobě 5D3, 16-35, 400 mm a dron. Baterku jsem vzal jen jednu, stejně z focení asi nic nebude, jen pár fotek mlhy, no ne?

Tom mě vyzvedl na obvyklém místě  zhruba něco kolem třetí a vyjeli jsme pro Petra. Ráno bylo počasí v Olomouci docela v pohodě, dokonce šly vidět místy i hvězdy. Po příjezdu na Skřítek jsme ale věděli, že ta oblačnost tam je, tak se alespoň projdeme nahoru a uvidíme. Podle předpovědi se to tam mělo všelijak lámat a ta oblačnost měla kousek po východu slunce odejít a mohlo by být i polojasno! Všichni jsme doufali, že to třeba vyjde.

Cestu už dobře známe, protože až na Ztracené kameny se jde po stejné stezce, jako minule. Ještě na parkovišti Tom zvažoval, jestli brát nesmeky. „Však je teplo, neměl by být led nebo sníh“ a nesmeky zůstaly v kufru. Než jsme se vyškrábali nahoru, párkrát jsem to tam zaslechl, že je měl vzít – je to ponaučení pro příště. S přibývajícím převýšením se stezka začala zhoršovat.

Už co jsme šli kolem kamenů, bylo jasný, že ty nesmeky by se hodily! Stezku totiž začala pokrývat souvislá, tlustá vrstva ledu. Každý záhyb, každý kámen, tráva, list, větev, všechno bylo pod ledem. Hustá mlha zamrzala hned při prvním kontaktu. Klukům to poměrně klouzalo nicméně moje Vasky ze Zlína neměly problém a šlo se mi poměrně v pohodě. Bylo to fakt ledové království, nic takového nikdo z nás ještě neviděl. Třeba i několik centimetrů ledu na stromech. Některé drobnější stromečky se pod váhou ledu zbortily, zajímavá podívaná.

Už jsme se těšili, až celou krajinu uvidíme bez čelovek. Pomalu jsme se začínali dostávat na hřeben a už se začalo i lehce rozednívat. Zatím jsme šli pořád v husté mlze, ale čím výš jsme byli tím víc nám bylo jasné, že dneska to vyjde. Po pravé straně, jak se mlha začala protrhávat, šel už vidět trochu výhled a východ slunce už začal trochu rozsvěcovat horizont. Šly pomalu vidět poslední hvězdy a vysoká oblačnost taky začínala ustupovat, přesně podle předpovědi. Tom vytáhl mapu, abychom našli tu správnou odbočku k cíli. Tam nás čekal poslední prudší výšlap a byli jsme konečně nahoře.

V ten moment už jsme si byli všichni jistí tím, že lepší podmínky si ani nemůžeme přát. Kolem nás se valila inverze na všechny strany, byly vidět mraky a skrz ně vykukovaly vrcholky kopců. Celá krajina se začala pomalu zbarvovat do různých odstínů žluté, oranžové a růžové.

Na kopci bylo hodně možností jak správně nakomponovat snímek. Otázkou bylo, zda se vrhnout na vícesnímkové panoráma, a nebo se spokojit jen s jedním výřezem. Všichni jsme ale fotili pomocí expozičního bracketingu, abychom pobrali co největší dynamický rozsah. Jak se blížil východ, už jsme čekali, než vykoukne slunce. V mezičase se daly ještě pořídit různé snímky na delší ohniska. Kluci fotili na 70-200, já vytáhl 400 mm „trubku“ a taky jsem si něco nafotil. Díky faktu, že skoro vůbec nefoukalo, mohl jsem si dovolit i delší expozice, nicméně na tomto ohnisku se projeví jakákoliv vibrace a snímek je pak rozmazaný. S tím je potřeba počítat. Na 400 mm jsem pořídil velkou spoustu tz. nudlí, většinou jsou tyto snímky složeny klidně i z deseti expozic.

Jakmile slunce vykouklo nad obzor, začaly závěrky cvakat naplno. Nad horizontem byla jen velmi malá díra, což nám dalo dobrých deset, patnáct minut přímého slunečního svitu. Dalo se stihnout i několik kompozic nafocených do hdr, a tak jsme si všichni vyzkoušeli různé pohledy a výřezy. Musím říct, že nic takového nikdo z nás nikdy neviděl. Tolik barev, inverze, led, už i kousky modré oblohy – zkrátka Martin bude litovat, že s námi dnes nejel. Když vyjdou podmínky, je možné na stejném místě strávit i několik hodin. Všichni jsme z toho měli dobrý pocit a vypadalo to, že si odvezeme skutečně unikátní snímky.

Chvilku po východu slunce, když jsem si vyfotil co jsem potřeboval, nastal správný čas vypustit dron. Podmínky? Naprosto dokonalé. Vyletěl jsem tedy rychle do výšky nějakých šedesáti metrů, abych stihl ještě zbytky světla a udělal snímek 360×180° – čili jsem nechal dron, ať nafotí všechno kolem sebe. Z výsledných rawů jsem si pak mohl vyříznout, co jsem potřeboval.

Hned, jak slunce zašlo trochu za vysokou oblačnost, přehodili jsme objektivy na delší ohniska a vydali se na západní hranu hřebenu, kde byl krásný výhled na ostatní hřebeny a inverzi, která se valila údolím. Dalo se tady najít nespočet skvělých záběrů. No nejlepší na tom bylo, že se všechno pořád měnilo a objevovaly se nové a nové výřezy. Fakt se tady dalo strávit hodně času. Však jsme taky nikam nespěchali. Dole v údolí byly ještě zbytky podzimu, takže se tam stromy místy hezky barvily do žluto-oranžova a v kombinaci s mlhou…

Cesta zpět k autu byla taky docela zážitek. Nejen, že se oteplilo a led na stezce se začal rozpouštět, a tak neskutečně klouzat, ale taky začal opadávat led ze stromů. Krajina začínala celkově rozmrzat, a tak bylo lepší sestupovat s kapucí, protože led za krkem není nic příjemného. S ubývající nadmořskou výškou už se šlo pohodlně a ledu ubývalo. Zastavili jsme se ještě na odpočívadle, kde jsme se shodli, že podobné podmínky nemusíme mít každý den. Je super, že to vyšlo takhle hned na druhém společném focení a všichni jsme si odnesli velkou spoustu unikátních snímků.

Jak jsme začali zpracovávat snímky, ukázalo se, že to dopadlo fakt nad očekávání dobře! Zrovna v té době jsem dával do kupy kalendář a musím říct, že tam několik fotek skončilo. Tyhle záběry totiž strčí do kapsy 80 % všech mých fotek krajiny. Tak dobré podmínky jsme měli. Také začínáme s hdr, a tak jsme hlavně díky radám od Petra schopni produkovat snímky s vysokou kvalitou. Jeden z mých snímků dokonce skončil na první pozici v popularitě na Megapixelu. Petr se tam dostal cca o tři týdny později (s úpravou nespěchá) a Tom se dostal taky myslím do top 5. To je známka toho, že se to fakt povedlo a že to má smysl. Všichni v tomto odvětví dá se říct začínáme, nejdál je Petr, ten už se krajinám věnuje nějaký pátek, ale s Tomem se považujeme za začátečníky. Je co zlepšovat a kam se posouvat.

Nafocené snímky jsme mezi sebou probrali a jde vidět, že od minulého focení tam je vidět posun. Po zveřejnění na různých místech se naše fotky dostaly relativně vysoko a sbírají pozitivní ohlasy. Povedlo se to a už se těším na další společný výšlap!

Sledujte nás na Instagramu:

PetrHonzaykTom

Ztracené kameny

V sobotu brzo ráno jsme se vydali na výšlap do Jeseníků s cílem pořídit nějaké fotky východu slunce na Ztracených kamenech. Výšlap to byl náročný, ale stálo to za to! V lese a obzvlášť v Jeseníkách je vždycky krásně!

Datum: 17. 11. 2018
Čas odjezdu: 3:55
Počasí: -1 °C, vítr 7 m/s, inverze na západě a jakože dost foukalo, no
Parking: Na Skřítku
Cíl: Ztracené kameny

Délka výšlapu: cca 7 km
Převýšení: 374 m
Složení: Já, Martin, Petr a Tom
Technika: Canon 5D3, 6D a 70D, Sony A7 II, Mavic Air
Rozsahy: 16-35, 10-20, 70-200, 400

Abych vše uvedl na pravou míru. Blog už jsem tu jednou měl, ale buď nebylo o čem psát (bylo o čem psát), nebo nebyl čas (čas byl) a nebo jsem byl fakt línej (byl jsem línej)! Tak aby bylo jasno, teď, co jsme se dali dokupy s Petrem, Tomem a Martinem, je o čem psát, mám čas a navíc vlastně i mám chuť to sepsat. Tyhle výlety jsou trochu jiný, než taková ta obyčejná, typická, nedělní procházka kolem baráku. Jak jsme to ale celý vymysleli?

Začalo to myslím tak, že jsem psal Petrovi, jestli nemá čas zajet vyfotit ranní Bouzov. Mělo být hezky ale Petr bohužel čas neměl, jel jsem tehdy sám. Za týden-dva psal on mě, že jedou s klukama pofotit do Jeseníků a hned východ slunce! Chvíli jsem zvažoval, ale pak jsem se přidal, protože vím, že Petr produkuje velmi kvalitní krajiny, rád bych se něco přiučil. V autě seděl ještě Tom a Martin. Společně jsme se tedy vydali na první výšlap.

Na plánu byl výstup na Ztracené kameny směrem od Skřítku. Já nemám Jeseníky prochozené vůbec, a tak jsem jen držel krok s již vymyšleným plánem. Do batohu jsem naházel 5D mark III, 16-35 mm, 400 mm a dron společně se stativem a termoskou čaje. Předpověď hlásila vítr, a tak jsem věděl, že dron pravděpodobně nevytáhnu, nicméně těch 300 gramů jsem do batohu přidal, pro jistotu.

Tom s Martinem mě vyzvedli v Olomouci něco kolem 3:50 a vydali jsem se ještě pro Petra, je to cestou. Už když jsem ráno vyšel z domu, bylo jasný, že dron dneska nepoletí. Foukalo vážně silně. V autě jsme se všichni prvně seznámili a po příjezdu na Skřítek, kde jsem mimochodem nikdy nevidět hvězdy tak jasně jako dnes, jsme se vydali po zelené turistické značce k cíli. Zhruba v půlce výšlapu je odpočívka, kde jsme měli v plánu chvilku spočinout. Kdo by to byl řekl, že člověk v pět ráno potká pod přístřeškem asi dvě rodiny a zhruba deset dětí. To nám trošku pokazilo náladu, protože komponovat a počítat s tím, že do záběru může kdykoliv někdo vběhnout, není zrovna super.

Po pauze na cigárko všech tří krom mě jsme se mohli vydat dál do kopce. Rodinka už byla kousek před námi. Ještě jsme se pokochali hvězdami, které přes průřezy ve stromech šly hezky vidět, a hurá do kopce.

Na vrchol jsme dorazili trošku podivně z vrchní strany a zároveň v předstihu před školkou, což nám umožnilo rozestavět stativy a stanovit tak pomyslné linie, za které nikdo nesmí. A fungovalo to! Zbývalo asi 40 minut do východu slunce. Na kamenech foukal vítr asi dvakrát tak silně než dole nebo na planinách v lese, a oblečení tak docela snadno profoukne. Taky pohyb na kamenech byl docela riskantní, hlavně kvůli silným poryvům větru od východu. Kluci si našli kompozice poměrně rychle, no já jsem měl problém a pořád jsem měnil pozice, než jsem se nakonec asi po třech pokusech všude kolem vrátil na původní flek.

Školka z přístřešku nám dole říkala, že jdou taky na východ slunce, no zabalili to trochu nepochopitelně asi 10-15 minut před samotným východem, což mi přijde jako docela škoda, když se škrábali celou cestu nahoru. A to nepočítám to vstávání! Tím líp ale pro nás!

Slunce se ukázalo poměrně hodně vlevo, ale vzhledem k tomu, že jsem byl na nejvyšším bodě celého vrcholu, dalo se tam něco vymyslet. Nafotil jsem celkem dost expozicí s různými hodnotami a zbytek nechal na postprocess. Pak jsem sbalil stativ a fotil jen jednoexpozice – což je u mě zvykem. Jakmile mám ten jeden záběr, pro který jsme přišli, je možnost hledat další zajímavé pohledy – a těch je v lese vždycky celá řada.

Z kamenů pak vznikla i velká spousta snímků na 400 mm, kterou mám v batohu. Fotil jsem ale z ruky a na iso, protože můj cestovní stativ na tuhle trubku není moc stavěnej a navíc v tom větru by to stejně moc nefungovalo. S výsledkem jsem ale poměrně spokojenej.

Po odfocení a další pauze na cigárko jsme se rozhodli vydat ještě trochu do kopce na hřeben, kde jsou další kameny – Pec a Pecný, odkud se taky dají udělat nějaké záběry. Já už ale fotil jen na širokáč. Vznikla tady ta fotka s Pradědem, která je úvodní fotkou tohoto článku. Pak jsme se otočili a pomalu jsme se vydali zpět k autu. Po cestě jsem udělal ještě nějaké cvaky, ale nic zásadního. Jen ta muchomůrka, které si všiml Tom, se fakt povedla. Ten objektiv na 16 mm umí docela zázraky!

No a tady je máte. Zleva Martin, Petr a Tom. V pozadí Ztracené kameny, dneska spíš větrné kameny. Snímky jsme si ale odnesli všichni a výlet se poměrně vydařil. Co jsme si pak posílal fotky navzájem, vzešlo tam pár připomínek, zejména co se týče odlesků. To bude bod zájmu pro příští výlet, kde se budeme snažit všechno odfiltrovat a získat co možná nejčistší záběry. Kam to bude? Ještě nevíme, vyřešíme v týdnu a hlavně podle počasí.

Až do teď jsem neměl tak nějak s kým, hlavně na ty východy slunce, které jsou jednoznačně nekrásnější částí dne, kdy to světlo je prostě nejhezčí. Navíc je tam zásadní výhoda a to je fakt, že nám pak zbude ještě půl dne! Sice vstáváme brzo, ale to člověk pro tu fotku musí někdy obětovat. Není to zadarmo. Už se těším na další výšlap!

Sledujte nás na Instagramu:

PetrHonzaykTomMartin