Category

Trip

Gdańsk 01: Sopot

S Mončou jsme si zajeli až úplně nahoru, na sever do Polska, konkrétně naším cílem bylo město Gdańsk. Prvotním impulzem byl národní park, kde jsou zajímavé písčité duny a tak jsme se rozhodli, že se tam zajedeme podívat. Celou věc jsme naplánovali na 5 dnů, z toho dva padnou na dopravu. Je to asi 700 km daleko. Jelikož jsme toho stihli velkou spoustu, rozdělím fotky na tři části, které budou odpovídat třem dnům, které jsme v okolí města strávili. Fotil jsem jen a pouze na Fuji.

K Fuji ještě drobné info. Fotím do .jpg a fotky jsou upravené v aplikaci na telefonu. Někde se tam objevuje drobná posterizace, ale nemělo by to rušit od hlavních motivů. Celkově je Fuji primárně určená na rychlé snapy a momentky. Odpadá edit rawu a vše putuje vždycky do stories na Instagramu. Fotky jsou to spíš do rodinného alba a na můj druhý Instagram, který je věnovaný jen těmto výcvakům. Jelikož si ale myslím, že ty fotky za něco stojí, rozhodl jsem se je zveřejnit alespoň prostřednictvím blogu tady na webu. Tak snad se bude líbit.

Datum: 3. – 7. 6. 2019
Čas odjezdu: 8:00
Počasí: 27 °C
Parking: Sopot – Biedronka
Cíl: Molo a okolí

Délka výšlapu: asi 2 km
Převýšení: 0 m
Složení: Já + Monča
Technika: Fuji x100t
Rozsahy: 22

A vezmeme to hned od začátku. Čekala nás poměrně dlouhá cesta doslova přes celé Polsko až k moři. Vychází to na 700 km, což by mělo být něco kolem půl nádrže (přepočteno na spotřebu golfu). Naštěstí jsme týden předem prošli servisem a udělali výměny oleje a filtrů. Všechno by teda mělo jít hladce. Cesty v Polsku jsou dvojího typu. Buď úplně top, že jsme se vezli jako v bavlnce a nebo naopak totální bída. Tak jako tak vždycky byly k dispozici alespoň dva pruhy, takže se ve výsledku jelo nejpomaleji 90 km za hodinu (pokud jsme teda nestáli v koloně nebo zipu). Ve skutečnosti to vypadalo tak, že zhruba do půlky Polska se jede po starších silnicích, zhruba na styl našich okresek, ale ve stavu dálnice a od půlky nahoru se jede po krásné dálnici, která je naopak svým stavem naprosto top a to včetně odpočívek, které jsou extrémně naddimenzované a pojmou naráz tak 200 aut. Ve výsledku se tedy jede víceméně pořád po dálnici jen s tím rozdílem, že spodní část je omezená na 90 kilometrů v hodině a ta horní, placená část dovolí až 140 km/h.

Já v rámci spotřeby ale nešel přes 3000 otáček, což vychází na rychlost cca 110-120 km/h. Není kam spěchat.

Do Gdańsku jsme samozřejmě dojeli ve špičce, proto nám propletení centem zabralo asi tak tolik času jako průjezd třetinou země. Ubytování Monča vybrala skvěle v dojezdové vzdálenosti ke všem zajímavým bodům, které jsem si nacvakal do mapy. A tentokrát jsme volili jistotu a trošku dražší ubytování. Vtip je v tom, že pokud se zabookuje dost dlouho dopředu, vyjde to pak ve výsledku ještě levněji. Na výletech, jako je tenhle, vždycky volíme Airbnb, protože přesně víme, do čeho jdeme. A tentokrát to vyšlo fajn. Žádné skryté plísně na zdech nebo rozpadající se zásuvky, všechno vypadalo přesně jako na fotkách, za což jsme rádi.

Byt byl sestavený z 90 % ze sortimentu IKEA, takže jsme se cítili skoro jako doma. Dokonce postel tam mají stejnou haha.

Dojeli jsme teda celkem rozumně a tak zbylo ještě trochu času. Rozhodli jsme se zajet podívat na molo, které je v okolí vyhlášené jako jedno z nejhezčích. Je to asi 10 km daleko, takže autem na pohodu. Zaparkovali jsme u Biedronky, což je místní síť obchůdků, něco jako je u nás Penny market. Pak kousíček zpět podél hlavní cesty a pak doleva promenádou až k moři. I na tuto denní dobu tu bylo nezvykle hodně turistů a celkově rušno. To se ale asi dalo čekat. Po cestě je ještě Krzywy domek, což je budova vystavěná tak, že je celá křivá. Nedá se tady ale nic vymyslet, nic vyfotit, protože prostory využívá Costa a tak je to všude samá reklama. Nevadí.

Je ale i vidět, že tady sezóna ještě nefrčí na sto procent, některé kavárničky jsou ještě zavřené. Pravdou je, že moře má zatím jen 13-15 stupňů, což se na koupání pro běžné smrtelníky moc nehodí. Než jsme stihli dojít dolů k moři, Monča i přes 7 hodin v autě zavřela kroužek aktivity!

Molo tady začíná skvělým retro nápisem s obřím náměstím po obvodu s kolonádou, kde se přes den prodávají různé cetky a suvenýry. Jelikož ale pomalu zapadalo slunce, vydali jsme se hned na molo. Co překvapí, je fakt, že se tady za vstup vybírá poplatek. To ale neva, protože je tady většina věcí levnější, než u nás. A to docela podstatně. Vstup tedy vyšel asi na 35 korun. U nás by si za to řekli tak trojnásobek. To ale platí i o ostatních atrakcích kolem, třeba výstup na věž – 6 zlotých, stejně jako na molo.

Když jsme fotil na molu, s Fuji jsem jen tak cvakal, jak mám ve zvyku. Nečekal bych, že fotky vyjdou až takhle skvěle. Jen jsem Monče na začátku řekl, ať sedne k lampě, pak už to šlo všechno samo a nebylo potřeba nic říkat. Všechny fotky s Mončou jsou víceméně momentky. Ostatní detaily jsou úplně random výcvaky, které se mi líbily. Ani jsem nad tím nějak extra nepřemýšlel. Prostě jsem jen cvakal. Tak jak se cvaká na výletě. A to si myslím, že je s Fuji trochu jinak, než jak to mám u Canonu, kde vyloženě jdu za tou jednou fotkou a ženu záběr k dokonalosti. U Fuji je mi to prostě jedno a vyfotím věci tak, jak jsou. Možná v tom je to kouzlo a možná proto ty fotky vypadají úplně jinak, než kdybych stejnou věc fotil na Canon. Navíc mám Fuji všude s sebou.

Neříkám, že to jsou dokonalé fotky, jsou to spíš random snapy ještě zničený tou appkou, o které jsem mluvil nahoře. Tak jako tak na nich ale něco je. A je pravdou, že co jsem postnul zatím na Redditu nebo Facebooku, se lidem celkem líbí. Nehledě na posterizaci nebo šum. Často je to fakt jen o té kompozici nebo celkovém obsahu konkrétního snímku. A co je nejlepší, velká spousta těch fotek by se dala dneska úplně identicky vyfotit i na mobil s podobným výstupem.

Prošli jsme teda celé molo na konec a zpět. Po cestě jsem cvakal co mě napadlo, co jsem viděl. Světlo tomu samozřejmě přidává další level, skoro sunset.

Člověk by ani neřekl, kolik fotek se dá na jednom místě udělat. Je z toho celý set, který hezky ladí dokupy. To jde myslím i trochu vidět na těch fotkách okolo. Jak už jsem mluvil o té Fuji, můžeme to trochu rozvinout, proč jsem ji vlastně koupil a k čemu, když mám celý systém Canon za nemalé peníze, který nabízí nekompromisní kvalitu výstupu společně s neomezenými ohnisky. Hlavní nevýhodou systému Canon (teda z mého pohledu) je fakt, že na cestování se moc nehodí. Teda pokud člověk nechce fotit top snímky, vstávat ve 4 ráno na východ slunce a fotit. My nemáme dovolenou vykonstruovanou kolem focení, ale chceme si to užít. Tahat s sebou několik kilo techniky a orientovat se podle světla je na výletě nevýhodou.

Chtěl jsem foťák, který nemá omezení jako Canon. Kdy si užijeme dovolenou a budeme u toho cvakat co nás napadne a co nám přijde do cesty bez ohledu na výstup. A to je přesně to, co Fuji nabízí bezezbytku. Je to omezení, které člověk udělá vlastně pro to, aby měl víc svobody. Malá hořčíková krabička s pevným sklem. A to je fakt všechno, co člověk potřebuje.

Dalším důvodem ke koupi byl fakt, že se ušetří spousta času s postprocesem. Ideálně netahat to vůbec na pc a nechat to všechno co nejvíc mobilní. A to se myslím povedlo. Kdo mě sleduje na Instagramu ví, že jsem sdílel identický fotky hned v ten den večer, všechno bylo hned vidět. Společně s videem z Osma, což je taky skvělý nástroj. Postupem času ale myslím, že mají fotky větší váhu, než video. Někdy je ale video prostě lepší a jindy jsou zase fotky lepší. Ideálně teda obojí, což se děje i v tuto chvíli a zůstane to tak. Osmo je geniální, stejně tak jako Fuji. A tyhle dva nástroje jsou schopné zajistit plnohodnotný výstup na všechny myslitelné sítě.

Původně měla Fuji zůstat jen na Instagramu a v rodinném albu, ale když ty fotky docela vyšly, budu to sdílet teda i jinde, hlavně na blogu.

Myslím, že postupem času bych i všechny ty pocity z Fuji mohl shrnout v nějakém dalším článku. V porovnání s Canonem je to fakt trochu jiné. Tisíc výhod i nevýhod.

Ještě něco k procesu. Jakmile se dostaneme domů, díky wifi kouknem na fotky a vybereme ty správné výcvaky. Pak už je to easy. V appce mám nachystaný preset, který jsem hned na začátku focení s fuji trochu vyladil, aby to nějak vypadalo a ten bez výjimky aplikuji na většinu fotek. Jedinou věc, kterou řeším je expozice. Někdy na tom slunci jde display hůř vidět a tak člověk nikdy neví, jak fotky vychází (tam ofc pomůže histogram). Před aplikováním presetu teda stáhnu a nebo přidám na expozici. Někdy se taky ladí horizont nebo skew. To už záleží na tom, jestli to fotka vyžaduje, nebo ne.

Preset – a to je věc, kterou nerad vidím, protože si fotky z Canonu vždy edituju unikátně a pokaždé jinak. Nemám preset. U canonu je to ale jinak. Tam preferuji perfektní výstup bez chyb. Tady je to jedno. Ať to klidně šumí, ať to klidně teda posterizuje a ať to vypadá jak chce. Proto jsem si jej udělal a ten budu držet. Hlavním důvodem je čas. Nebudu fotky z fuji pokaždé editovat tak, jak myslím, že by měly být, po částech a všech hodnotách. Jedna fotka mi nezabere dýl, než pár vteřin.

U canonu sice taky netrávím s fotkama kvanta času, ale tam mám raw a možností je mnoho bez drastického zásahu do kvality výstupu.  A tam hlavně sedím u pc. Tady je to všechno za běhu. A je to super. Když se mi fotka líbí, za minutku, dvě může být online ve stories a později pak i na ig. To je fakt super.

A přesně takhle to i probíhalo celou dovolenku v Polsku. Přes den jsem fotil co jsem chtěl a pak jsem si vybral ty fajn snímky, které pak šly do stories. A že to dneska poměrně vyšlo ty záběry! Ani jsem nečekal, že první den budou takhle fajn fotky!

Pak už jsme toho moc nezvládli, jen jsme si dali wafle, což v Polsku musí být! Bylo to skvělý zakončení dne, který jsme z velké části strávili v autě cestováním. Tečkou na celým dnem jsou ptáčci. Je tu spoustu druhů, převážně ale kavky, vrabci, straky, šedivky a racci. Ostatně Sopot má racka ve znaku, což je super! U těch waflí se tak kolem nějak ochomítali vrabci, ti většinou lítají v hejnech o pěti a více jedincích a tak bych tam kolem nás běhalo celkem dost. Nabídli jsme jim pár drobků no a oni nám pak zobali z ruky. Doslova. To bylo i na stories a máme to natočený. Top!

Postupem času pak sepíšu i další den z Polska, kde fotky vyšly ještě líp, než dneska. Jeli jsme totiž navštívit Słowiński Park Narodowy! Sledujte na Facebooku a na Instagramu, tam to všechno bude vyvěšené!

Sleduj na Instagramu:

HonzaykHonzayk – Fuji

Súľovské skály

Já vím, že dlouho nebyl blog, ale od posledního postu se řada věcí změnila, což mě taky přinutilo napsat další věc, takový ten report z výletu. Tenhle výlet patří k těm náročnějším, hlavně co se vstávání týče. Jo a taky mám s sebou nový přírůstek do mojí fotografické rodiny a tím je Fujifilm x100t. Malý, nenápadný foťáček, pro turisty jako dělaný.

Datum: 19. 5. 2019
Čas odjezdu: 1:10
Počasí: 13 °C, vítr 1 m/s, mlha, azuro
Parking: Súľovské skály – hrad
Cíl: Zřícenina hradu

Délka výšlapu: cca 2,3 km
Převýšení: 320 m
Složení: Já, Milan, Petr a Tom s rodinou
Technika: Canon 5D3, 6D a 2× 70D, Fuji x100t
Rozsahy: 16-35, 22, 10-20, 70-200, 300, 400

Nebudu lhát, byla to celkem rychlo akce. A tyhle akce zpravidla začínají tak, že já, Tom a nebo Petr navrhneme nějakou lokalitu a pak špekulujeme, jestli vlastně máme čas a jaké bude počasí. Ohledně toho počasí, to je vždy debata na týden a vlastně do poslední minuty ani nevíme, jestli to vyjde a nebo ne. Jak všichni víme, počasí je klíčová věc, bez toho to prostě nejde. A naším cílem je vždy jet na místo a mít ideální podmínky – to by ovšem chtěl každý fotograf, že?

Místo tentokrát vybral Tom a je to docela štreka. Né ani tak na kilometry, spíš ale na cestu. Ta vede přes Makov a tam se to pořádně klikatí. Ono se to nezdá, je to sice jen 140 kilometrů ale trvá to podstatně déle a to přes dvě hodiny. Navíc těch tisíc zatáček při přejezdu Beskyd tomu taky nepřidává.

Tom jel tentokrát ze Zlína a vezl s sebou celou rodinu, no my jsme s Petrem frčeli klasicky z Olomouce. Přidal se k nám ještě Tomův fotografický kolega Milan, který vyjížděl až z Úsova. Po cestě tedy nabral Petra a já to pak odřídil z Olomouce na místo a zpět. Můj golf totiž vychází z hlediska ekonomiky zaručeně jako nejlepší volba. Spotřeba 4 litry na 100 km je na delších trasách zkrátka znát. Mám rekord – 1300 km na jednu nádrž.

Tom tedy vyrazil okolo jedné ze Zlína no my jsme vzhledem k nějakým neplánovaným uzavírkám na trase vyrazili s desetiminutovým zpožděním. S Tomem jsem se měli setkat za hodinu od výjezdu, někdy kolem druhé, v Rožnově. To se podařilo a pak už jsme frčeli společně, Tom to vedl. Po přejezdu hranic už je to pak kousíček, nějakých 5 kilometrů. Tom tam nějak pak zaspal a minul odbočku, jeli bychom až do Trenčína nebýt mojí navigace haha. Prý vyhlížel mlhy, těch moc nebylo. Mlha je klíčový element v dnešním focení. Po cestě jsme ji moc nepotkali a tak nebylo vůbec jasné, jestli něco bude.

Odstavná plocha, kde jsme parkovali, je hned přes cestu k výstupní pozici se začátkem značené naučné stezky vedoucí až na hrad. A taky tam začíná hustý les. Bylo něco kousek po třetí hodině ranní. Taky jsme všichni řešili co teda na sebe. Ještě není úplně léto, může být kolem nuly a nebo taky celkem teplo. Petr ráno psal, že je teplo a hezky, bez větru, sáhl jsem tedy po kraťasích, což se pak ukázalo jako správná volba. Bylo docela horko. V lese se taky držela celkem vlhkost a tak nám dal výstup celkem dost zabrat. A tím myslím fakt dost. Jakože kdyby bylo světlo, asi bychom zvažovali, jestli se tam škrábat.

Hned po prvním kroku do lesa jsme nevěděli, jestli jdeme jakože správně? Ta cesta má jít takhle prudce nahoru? Jakože až takhle moc? Uff.

Horší je, že člověk v té tmě vidí maximálně tak 5-10 metrů před sebe s čelovkou, neví, co ho čeká za dalším stromem. Šli jsme tedy vzhůru do neznáma. A cesta se měnila jen lehce. Nejdřív prudce nahoru přes kořeny, pak se to trochu zlepšilo v listím vystlané koryto potoka (ale pořád celkem hodně do kopce) a pak se to zase přiostřilo, kdy jsme lezli skoro zase stejně, jako na začátku, skoro po čtyřech. Jelikož jsme pořádně nevěděli, kudy cesta vede, po cestě jsme asi třikrát odbočili na různé vyhlídky, kde stejně nebylo nic vidět, jen pár světel dole v údolí.

Za dalším rohem už se to zase začínalo měnit. Pod nohama už né listí, ale kámen. Cestičky se rapidně zmenšovaly, a po stranách se objevila sem tam nějaká kamenná stěna. Nakonec už to byla jen čistá skála, to už člověk tak trochu doufal, že už tam budem!

Pod vrcholem už to bylo fakt zajímavé a člověk musel dávat dost pozor. Nalevo už byl srázy několik metrů do hlubin. Pak jsme došli konečně k rozcestníku na vrcholu a to jsme vlastně stáli přímo pod hradem. Odtud už to bylo pár metrů. Cesta vedla skrz pukliny ve skalách a pak už jen skrz malý průlez ve hradní stěně o velikosti tak metr na metr. Batoh musel dolů, jedině tak se tam jde protáhnout. To už jsme ale dorazili na vrcholek všech skal, tady stál ten hrad.

Stálo to za to? Stoprocentně. Cesta ale jedna z nejnáročnějších vůbec. Jsou to sice jen asi dva kilometry, dá to ale zabrat, obzvlášť s 10 kg na zádech. Tahal jsem s sebou dvě těla 5D3, dron, fuji (kolem krku), osmo, 16-35 a 400 mm se stativem. Nevyplatí se nic podceňovat. Mohly by být fajn fotky a tak ztrácet čas s výměnou objektivů je na špičce skal fakt opruz.

Ale ten výhled! Kolem dokola výhled! A všude mlha, jako jedno obří moře! Vylezl jsem na skoro nejvyšší bod hradu, odkud bylo vidět v podstatě všechno. Nalevo se dalo vylézt ještě o asi dalších 5 metrů na ten nejvyšší bod, no pro mě už to nebylo. To už je fakt vysoko a všude kolem sráz desítky metrů. Tom to ale vyzval a tenhle spot bere skoro hned. Musím říct, že výhled odtud a v těchto podmínkách se nebude jen tak hned opakovat. Postupem času se na ten vrchol vyškrábali jak Milan tak i Petr. Já si tam jen na chvíli položil osmo na časosběr plynoucí mlhy – ten byl pak vidět ve stories.

Po vyčerpávajícím výstupu se tady pak otevřela ta panoramata, pro která jsme všichni přijeli. A to bylo ještě cca hodinu do východu slunce! Podle propočtů sice slunce vycházelo poměrně nevhodně na levé části výhledu, kdy stály nějaké další skalní útvary, ale dal se najít pohled se sluncem v záběru. Kluci už cvakali co se dalo no bylo potřeba se zastavit a trošku si to užít. Modrá hodinka, údolí, my několik stovek metrů nad ním a ozývaly se jen první ptáci v ozvěně lesů. Prostě tohle se nevidí každý den.

Já celou dobu fotil na fuji, dá se říct zhruba od půl páté od rána, kdy iso šlo až na 5000. Fuji ale tohle všechno zvládá s přehledem a fotky jsou fajn. Ostatně na fuji jsem toho snad nafotil i víc, než na zrcadlovky. Vlastně to je i důvod, proč píšu další blog. Mám tolik fotek, které se objevily jen na 24 hodin ve stories, že mi to bylo líto, nechat je jen tak povalovat na disku. Ten rozdíl mezi fuji a canonem jde určitě vidět na první pohled, jsou to pro mě dva odlišné světy. Fuji = jpeg, volnost, experimenty se světlem, stíny, detaily, iso milion, barvy, edit na mobilu. Canon = raw, práce, preciznost, čistota, top snímek do kalendáře a k tisku, další práce na pc, která dovede snímek k dokonalosti. Fuji je spíš na snapy, výcvaky a takovou tu omáčku okolo. Canon je pracovní nástroj a „work horse“, precizní, nekompromisní kvalita výstupu, raw a fotky, které se prezentují, spousta objektivů a možností. A to je právě to co fuji svazuje a zároveň osvobozuje. Jedno tělo, jeden objektiv a to je vše. A vyfoť s tím top snímky. Jde to? Stoprocentně.

Fotky z fuji edituji jen na mobilu. Fotím jen do jpg. Je to foťák na výlety, který odvede srovnatelnou práci jako s canonem nicméně v daleko menším balení. Úspora času je taky enormní. Je to perfektní foťák s obrovským „analogovým“ feelem. Fotky z fuji mají šum a můj edit vychází spíš do tmavších odstínů. Však se podívej na Instagram, kde jsem k tomu zřídil účet: @honzayk

Teď ale zpět k výletu. Slunce vyšlo oproti plánovanému času asi s dvacetiminutovým zpožděním, takže bylo dost prostoru na pořízení všech možných fotek. Podařilo se myslím pořídit všechno to, pro co jsme přijeli, ačkoliv to bylo z hlediska kompozice docela oříšek – když vezmeme v potaz pozici slunce a údolí, kde se odehrávalo vše důležité, všechna ta mlha. Buď teda mohl být snímek se sluníčkem a nebo naopak detaily z údolí. Já fotil převážně na 400 mm ale i na širokáč mám dva, tři záběry. Není to ale žádná sláva. Nebo alespoň mě to tak přijde. Ty výřezy z údolí mi přijdou daleko zajímavější. Však z přiložených fotek se dá udělat obrázek o situaci na vrcholu.

Fotili jsme asi od čtvrt na pět cca do sedmi, pak už nás čekala cesta dolů. Když se fotí takhle ráno a jde se nahoru po tmě, je to vlastně úplně nová cesta, kdy člověk konečně vidí, kudy vlastně šel. Otevřely se i nějaké další pohledy na skály, nebylo to ale na víc, než na fuji-cvak. Příroda je ale v okolních lesích opravdu krásná. Cesta je klikatá a zapeklitá nicméně zábavná a členitá. Na rodinný výlet je to jako dělané i když je to na vrcholu hradu opravdu nebezpečné. Nejsou zde žádná zábradlí nebo jakékoliv bezpečnostní prvky. Člověk musí dávat velký pozor, kam šlape.

Určitě se sem vrátíme, půjdeme pak jinou cestou. Celé údolí se dá obejít po hřebenech a jsou odtud ještě krásnější výhledy, to je ale spíše na západ slunce, než na východ. Tak jako tak je zdejší krajina novým, pro nás neobjeveným kusem země, kde ještě nacvakáme velikou spoustu fotek, to je jasné.

No a teď už nás následující dvě hodiny čeká jen sezení v autě, takže nuda. Doma jsme byli myslím v rekordním čase, cca v 10 ráno, takže zbyl ještě celý den. Skoro všechny fotky, co jsem udělal, jsou vidět v tomto blogu nebo pak na instagramu nebo facebooku. Koukněte i jak to vyšlo klukům. Výlet to byl super, všechno vyšlo, hlavně ty podmínky!

Sledujte nás na Instagramu:

PetrHonzaykHonzayk – FujiTom

Červená hora

Po 14 dnech jsme se vydali na další výlet. Počasí opět nevypadalo vůbec dobře, ale nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. Vybrali jsme za cíl Červenohorské sedlo a Červenou horu. Na dalším výletu bychom to chtěli dotáhnout až na Keprník.

Datum: 9. 12. 2018
Čas odjezdu: 3:40
Počasí: -3 °C, vítr 8 m/s, mlha, extrém
Parking: Červenohorské sedlo
Cíl: Červená hora

Délka výšlapu: cca 7 km
Převýšení: 317 m
Složení: Já, Martin, Petr a Tom
Technika: Canon 5D3, 6D a 70D, Sony A7 II
Rozsahy: 16-35, 10-20, 70-200, 400

Po návratu z výšlapu vždycky týden vymýšlíme, kam bychom mohli příště vyjet. Padnou různé návrhy a možnosti a postupně zvažujeme, co vybereme. Tentokrát jsem navrhl Červenou horu. Podobá se hodně té Břidličné, kde jsme byli minule a navíc to jde pak protáhnout až na Keprník. Rozhodli jsme se ale, že nejdříve pokoříme tu Červenou a příště bychom došli až na Keprník. Navíc to počasí má být všelijaké a má hodně foukat. Dron jsem ani nebral. V předpovědi 7 metrů za sekundu, ale ve skutečnosti to mohlo být dobrých 12.

Počasí v Olomouci ještě vypadalo poměrně dobře, ale čím jsme se blížili blíž sedlu, tím to vypadalo hůř. Řídil jsem já, konečně máme opravené topení v autě, a tak můžeme vesele jezdit a v teple! Navíc nové zimní gumy, nic nás nezastaví!

Nahoru jsme dorazili s předstihem a už bylo vidět, že to bude stát za to. Venku fakt hodně foukalo a navíc do toho sníh. Dali jsme se do kupy, cigárko, nasadit nesmeky, tentokrát to Tom nepodcenil a vydali jsme se správnou cestou nahoru. Problém byl v tom, že těch cest tam bylo několik a ve sněhové vánici, mlze a jen s čelovkou hledat značky byl docela problém. Věřili jsme tedy Tomovi, že nás vede správně. První cestu jsme minuli, ale na druhý pokus už to dle mapy vypadalo, že jdeme správně. Šlapali jsme nahoru a bylo asi tak 5-8 cm sněhu. Pořád ale hustě sněžilo a foukalo.

Zhruba 1/4 cesty před vrcholem by měla stezka odbočovat doprava po žluté, i tuto odbočku jsme museli hledat. Už byla řádně zapadaná sněhem a ledem, proto jsme všichni šli v jedněch stopách. Cestu razil Petr a držel se příkazů navigátora Toma, no a já s Martinem jsme se drželi v jejich stopách. Jedno šlápnutí vedle a člověk mohl skončit po kolena ve sněhu. Závěje byly občas poměrně vysoké. Cesta k vrcholu to byla náročná, navíc čím výš jsme byli, tím silnější byl vítr, což bylo dost nepříjemné a bunda rychle profoukla. Největší problém jsem měl já, protože jsem si nenaimpregnoval boty a už jsem začínal cítit, že to tam trošku prosakuje. Nahoře už jsem věděl, že je zle a chlad s vlhkem od nohou už byl docela nepříjemný. Snažil jsem se teda neustále pohybovat, abych nohy udržel alespoň trochu v teple, což se nakonec podařilo a nebyl problém.

K vrcholu jsme dorazili s asi hodinovým předstihem a hledali jsme závětří, kde bychom mohli složit batohy a dát si trošku čaj – jo a kluci tradičně cigárko nebo dvě. U skály to vypadalo fajn, moc nefoukalo, zato padal sníh. Ale to se dalo vydržet. Dokonce jsme v dálce viděli nějaké další čelovky. Někdo měl asi podobný nápad jako my haha. Viditelnost byla nulová.

Když už jsme zaznamenali, že přibývá trochu světlo, chtěli jsme se vydat kousek ke kapličce. Nachystali jsme se a vydali jsme se zhruba tím směrem, kde by měla být no zvládli jsme možná tak deset metrů. Vítr s ledem a sněhem byl tak silný, že se prostě nedalo pokračovat a tak jsme to otočili a vrátili jsme se zase do závětří. Po kontrole předpovědi jsme zjistili, že by se vítr měl zhruba za hodinku uklidnit a Tom našel žlutou značku, vydali jsme se tedy ke skalnímu oknu, což je útvar kamenů asi 200 metrů směrem na sever.

Počasí se skutečně trochu uklidnilo, a dokonce už šlo vytáhnout i foťáky na pár záběrů! Stativy byly sice obaleny sněhem a ledem, ale Petr s Martinem nakonec zvládli i pár fotek ze stativu. Já jsem fotil jen z ruky, protože se mi nechtělo dávat do kupy stativ. Kameny vypadaly v mlze zajímavě a všude kolem se taky nějaké snímky daly najít. Po zhruba dvaceti minutách jsme se vydali k té kapličce, kam jsme před tím nedošli a našli jsme i stezku, která byla vyznačená vysokými kůly. V kapličce jsme potkali dva turisty, kteří tam evidentně nocovali. Pak už nezbývalo nic jiného, než se vydat dolů, protože lepší počasí už asi mít nebudeme. Pořád mlha a husté sněžení. Tak jako tak fotky mají něco do sebe a je to zajímavé. Pravá krutá zima. Poznali jsme, že se nevyplatí počasí podceňovat, a že je fajn věřit předpovědi.

Jak jsme se začali přibližovat k autu, přibýval i sníh, který už byl poměrně těžký a mokrý. Měli jsme co dělat, abychom autem vůbec vyjeli, ale nakonec všechno dopadlo dobře a pár snímků jsme si odnesli. Příště ale asi dáme na předpověď.

Sledujte nás na Instagramu:

PetrHonzaykTomMartin

Břidličná hora

Další výšlap tentokrát vyšel na neděli. Počasí nevypadalo moc dobře, ale tak jako tak jsme po úspěchu první výpravy chtěli výlet zopakovat. Kvůli předpovědi odpadl tentokrát Martin, takže jsme vyjeli nakonec jen ve třech.

Datum: 25. 11. 2018
Čas odjezdu: 3:55
Počasí: -1 °C, bezvětří, mlha
Parking: Na Skřítku
Cíl: Břidličná hora

Délka výšlapu: cca 11 km
Převýšení: 520 m
Složení: Já, Petr a Tom
Technika: Canon 5D3, 6D a 70D, Mavic Air
Rozsahy: 16-35, 10-20, 70-200, 400

Celý týden jsme s klukama sledovali počasí a zvažovali, jestli to má smysl. Počasí nevypadalo tak, jak bychom si představovali. Nakonec jsme se ale shodli, že přece jenom vyrazíme, počasí nepočasí. Po relativním úspěchu z předchozího výšlapu ale bylo nutné trošku nastudovat techniku, navzájem si poradit a připravit se na focení, i když to spíš vypadalo na focení mlhy v lese, než východ slunce na hřebenu. Tentokrát nám ale naopak předpověď hrála do karet co se týkalo větru. Mělo jen lehce pofukovat nebo být spíše bezvětří. Proto jsem doufal, že bude možné vzlétnout.

Naplánovali jsme skoro stejnou trasu s tím rozdílem, že se projdeme ještě kousek dál – na Břidličnou horu. 1358 m n. m., výhled by mohl být dobrý. Do batohu jsem teda naházel klasickou výbavu v podobě 5D3, 16-35, 400 mm a dron. Baterku jsem vzal jen jednu, stejně z focení asi nic nebude, jen pár fotek mlhy, no ne?

Tom mě vyzvedl na obvyklém místě  zhruba něco kolem třetí a vyjeli jsme pro Petra. Ráno bylo počasí v Olomouci docela v pohodě, dokonce šly vidět místy i hvězdy. Po příjezdu na Skřítek jsme ale věděli, že ta oblačnost tam je, tak se alespoň projdeme nahoru a uvidíme. Podle předpovědi se to tam mělo všelijak lámat a ta oblačnost měla kousek po východu slunce odejít a mohlo by být i polojasno! Všichni jsme doufali, že to třeba vyjde.

Cestu už dobře známe, protože až na Ztracené kameny se jde po stejné stezce, jako minule. Ještě na parkovišti Tom zvažoval, jestli brát nesmeky. „Však je teplo, neměl by být led nebo sníh“ a nesmeky zůstaly v kufru. Než jsme se vyškrábali nahoru, párkrát jsem to tam zaslechl, že je měl vzít – je to ponaučení pro příště. S přibývajícím převýšením se stezka začala zhoršovat.

Už co jsme šli kolem kamenů, bylo jasný, že ty nesmeky by se hodily! Stezku totiž začala pokrývat souvislá, tlustá vrstva ledu. Každý záhyb, každý kámen, tráva, list, větev, všechno bylo pod ledem. Hustá mlha zamrzala hned při prvním kontaktu. Klukům to poměrně klouzalo nicméně moje Vasky ze Zlína neměly problém a šlo se mi poměrně v pohodě. Bylo to fakt ledové království, nic takového nikdo z nás ještě neviděl. Třeba i několik centimetrů ledu na stromech. Některé drobnější stromečky se pod váhou ledu zbortily, zajímavá podívaná.

Už jsme se těšili, až celou krajinu uvidíme bez čelovek. Pomalu jsme se začínali dostávat na hřeben a už se začalo i lehce rozednívat. Zatím jsme šli pořád v husté mlze, ale čím výš jsme byli tím víc nám bylo jasné, že dneska to vyjde. Po pravé straně, jak se mlha začala protrhávat, šel už vidět trochu výhled a východ slunce už začal trochu rozsvěcovat horizont. Šly pomalu vidět poslední hvězdy a vysoká oblačnost taky začínala ustupovat, přesně podle předpovědi. Tom vytáhl mapu, abychom našli tu správnou odbočku k cíli. Tam nás čekal poslední prudší výšlap a byli jsme konečně nahoře.

V ten moment už jsme si byli všichni jistí tím, že lepší podmínky si ani nemůžeme přát. Kolem nás se valila inverze na všechny strany, byly vidět mraky a skrz ně vykukovaly vrcholky kopců. Celá krajina se začala pomalu zbarvovat do různých odstínů žluté, oranžové a růžové.

Na kopci bylo hodně možností jak správně nakomponovat snímek. Otázkou bylo, zda se vrhnout na vícesnímkové panoráma, a nebo se spokojit jen s jedním výřezem. Všichni jsme ale fotili pomocí expozičního bracketingu, abychom pobrali co největší dynamický rozsah. Jak se blížil východ, už jsme čekali, než vykoukne slunce. V mezičase se daly ještě pořídit různé snímky na delší ohniska. Kluci fotili na 70-200, já vytáhl 400 mm „trubku“ a taky jsem si něco nafotil. Díky faktu, že skoro vůbec nefoukalo, mohl jsem si dovolit i delší expozice, nicméně na tomto ohnisku se projeví jakákoliv vibrace a snímek je pak rozmazaný. S tím je potřeba počítat. Na 400 mm jsem pořídil velkou spoustu tz. nudlí, většinou jsou tyto snímky složeny klidně i z deseti expozic.

Jakmile slunce vykouklo nad obzor, začaly závěrky cvakat naplno. Nad horizontem byla jen velmi malá díra, což nám dalo dobrých deset, patnáct minut přímého slunečního svitu. Dalo se stihnout i několik kompozic nafocených do hdr, a tak jsme si všichni vyzkoušeli různé pohledy a výřezy. Musím říct, že nic takového nikdo z nás nikdy neviděl. Tolik barev, inverze, led, už i kousky modré oblohy – zkrátka Martin bude litovat, že s námi dnes nejel. Když vyjdou podmínky, je možné na stejném místě strávit i několik hodin. Všichni jsme z toho měli dobrý pocit a vypadalo to, že si odvezeme skutečně unikátní snímky.

Chvilku po východu slunce, když jsem si vyfotil co jsem potřeboval, nastal správný čas vypustit dron. Podmínky? Naprosto dokonalé. Vyletěl jsem tedy rychle do výšky nějakých šedesáti metrů, abych stihl ještě zbytky světla a udělal snímek 360×180° – čili jsem nechal dron, ať nafotí všechno kolem sebe. Z výsledných rawů jsem si pak mohl vyříznout, co jsem potřeboval.

Hned, jak slunce zašlo trochu za vysokou oblačnost, přehodili jsme objektivy na delší ohniska a vydali se na západní hranu hřebenu, kde byl krásný výhled na ostatní hřebeny a inverzi, která se valila údolím. Dalo se tady najít nespočet skvělých záběrů. No nejlepší na tom bylo, že se všechno pořád měnilo a objevovaly se nové a nové výřezy. Fakt se tady dalo strávit hodně času. Však jsme taky nikam nespěchali. Dole v údolí byly ještě zbytky podzimu, takže se tam stromy místy hezky barvily do žluto-oranžova a v kombinaci s mlhou…

Cesta zpět k autu byla taky docela zážitek. Nejen, že se oteplilo a led na stezce se začal rozpouštět, a tak neskutečně klouzat, ale taky začal opadávat led ze stromů. Krajina začínala celkově rozmrzat, a tak bylo lepší sestupovat s kapucí, protože led za krkem není nic příjemného. S ubývající nadmořskou výškou už se šlo pohodlně a ledu ubývalo. Zastavili jsme se ještě na odpočívadle, kde jsme se shodli, že podobné podmínky nemusíme mít každý den. Je super, že to vyšlo takhle hned na druhém společném focení a všichni jsme si odnesli velkou spoustu unikátních snímků.

Jak jsme začali zpracovávat snímky, ukázalo se, že to dopadlo fakt nad očekávání dobře! Zrovna v té době jsem dával do kupy kalendář a musím říct, že tam několik fotek skončilo. Tyhle záběry totiž strčí do kapsy 80 % všech mých fotek krajiny. Tak dobré podmínky jsme měli. Také začínáme s hdr, a tak jsme hlavně díky radám od Petra schopni produkovat snímky s vysokou kvalitou. Jeden z mých snímků dokonce skončil na první pozici v popularitě na Megapixelu. Petr se tam dostal cca o tři týdny později (s úpravou nespěchá) a Tom se dostal taky myslím do top 5. To je známka toho, že se to fakt povedlo a že to má smysl. Všichni v tomto odvětví dá se říct začínáme, nejdál je Petr, ten už se krajinám věnuje nějaký pátek, ale s Tomem se považujeme za začátečníky. Je co zlepšovat a kam se posouvat.

Nafocené snímky jsme mezi sebou probrali a jde vidět, že od minulého focení tam je vidět posun. Po zveřejnění na různých místech se naše fotky dostaly relativně vysoko a sbírají pozitivní ohlasy. Povedlo se to a už se těším na další společný výšlap!

Sledujte nás na Instagramu:

PetrHonzaykTom

Ztracené kameny

V sobotu brzo ráno jsme se vydali na výšlap do Jeseníků s cílem pořídit nějaké fotky východu slunce na Ztracených kamenech. Výšlap to byl náročný, ale stálo to za to! V lese a obzvlášť v Jeseníkách je vždycky krásně!

Datum: 17. 11. 2018
Čas odjezdu: 3:55
Počasí: -1 °C, vítr 7 m/s, inverze na západě a jakože dost foukalo, no
Parking: Na Skřítku
Cíl: Ztracené kameny

Délka výšlapu: cca 7 km
Převýšení: 374 m
Složení: Já, Martin, Petr a Tom
Technika: Canon 5D3, 6D a 70D, Sony A7 II, Mavic Air
Rozsahy: 16-35, 10-20, 70-200, 400

Abych vše uvedl na pravou míru. Blog už jsem tu jednou měl, ale buď nebylo o čem psát (bylo o čem psát), nebo nebyl čas (čas byl) a nebo jsem byl fakt línej (byl jsem línej)! Tak aby bylo jasno, teď, co jsme se dali dokupy s Petrem, Tomem a Martinem, je o čem psát, mám čas a navíc vlastně i mám chuť to sepsat. Tyhle výlety jsou trochu jiný, než taková ta obyčejná, typická, nedělní procházka kolem baráku. Jak jsme to ale celý vymysleli?

Začalo to myslím tak, že jsem psal Petrovi, jestli nemá čas zajet vyfotit ranní Bouzov. Mělo být hezky ale Petr bohužel čas neměl, jel jsem tehdy sám. Za týden-dva psal on mě, že jedou s klukama pofotit do Jeseníků a hned východ slunce! Chvíli jsem zvažoval, ale pak jsem se přidal, protože vím, že Petr produkuje velmi kvalitní krajiny, rád bych se něco přiučil. V autě seděl ještě Tom a Martin. Společně jsme se tedy vydali na první výšlap.

Na plánu byl výstup na Ztracené kameny směrem od Skřítku. Já nemám Jeseníky prochozené vůbec, a tak jsem jen držel krok s již vymyšleným plánem. Do batohu jsem naházel 5D mark III, 16-35 mm, 400 mm a dron společně se stativem a termoskou čaje. Předpověď hlásila vítr, a tak jsem věděl, že dron pravděpodobně nevytáhnu, nicméně těch 300 gramů jsem do batohu přidal, pro jistotu.

Tom s Martinem mě vyzvedli v Olomouci něco kolem 3:50 a vydali jsem se ještě pro Petra, je to cestou. Už když jsem ráno vyšel z domu, bylo jasný, že dron dneska nepoletí. Foukalo vážně silně. V autě jsme se všichni prvně seznámili a po příjezdu na Skřítek, kde jsem mimochodem nikdy nevidět hvězdy tak jasně jako dnes, jsme se vydali po zelené turistické značce k cíli. Zhruba v půlce výšlapu je odpočívka, kde jsme měli v plánu chvilku spočinout. Kdo by to byl řekl, že člověk v pět ráno potká pod přístřeškem asi dvě rodiny a zhruba deset dětí. To nám trošku pokazilo náladu, protože komponovat a počítat s tím, že do záběru může kdykoliv někdo vběhnout, není zrovna super.

Po pauze na cigárko všech tří krom mě jsme se mohli vydat dál do kopce. Rodinka už byla kousek před námi. Ještě jsme se pokochali hvězdami, které přes průřezy ve stromech šly hezky vidět, a hurá do kopce.

Na vrchol jsme dorazili trošku podivně z vrchní strany a zároveň v předstihu před školkou, což nám umožnilo rozestavět stativy a stanovit tak pomyslné linie, za které nikdo nesmí. A fungovalo to! Zbývalo asi 40 minut do východu slunce. Na kamenech foukal vítr asi dvakrát tak silně než dole nebo na planinách v lese, a oblečení tak docela snadno profoukne. Taky pohyb na kamenech byl docela riskantní, hlavně kvůli silným poryvům větru od východu. Kluci si našli kompozice poměrně rychle, no já jsem měl problém a pořád jsem měnil pozice, než jsem se nakonec asi po třech pokusech všude kolem vrátil na původní flek.

Školka z přístřešku nám dole říkala, že jdou taky na východ slunce, no zabalili to trochu nepochopitelně asi 10-15 minut před samotným východem, což mi přijde jako docela škoda, když se škrábali celou cestu nahoru. A to nepočítám to vstávání! Tím líp ale pro nás!

Slunce se ukázalo poměrně hodně vlevo, ale vzhledem k tomu, že jsem byl na nejvyšším bodě celého vrcholu, dalo se tam něco vymyslet. Nafotil jsem celkem dost expozicí s různými hodnotami a zbytek nechal na postprocess. Pak jsem sbalil stativ a fotil jen jednoexpozice – což je u mě zvykem. Jakmile mám ten jeden záběr, pro který jsme přišli, je možnost hledat další zajímavé pohledy – a těch je v lese vždycky celá řada.

Z kamenů pak vznikla i velká spousta snímků na 400 mm, kterou mám v batohu. Fotil jsem ale z ruky a na iso, protože můj cestovní stativ na tuhle trubku není moc stavěnej a navíc v tom větru by to stejně moc nefungovalo. S výsledkem jsem ale poměrně spokojenej.

Po odfocení a další pauze na cigárko jsme se rozhodli vydat ještě trochu do kopce na hřeben, kde jsou další kameny – Pec a Pecný, odkud se taky dají udělat nějaké záběry. Já už ale fotil jen na širokáč. Vznikla tady ta fotka s Pradědem, která je úvodní fotkou tohoto článku. Pak jsme se otočili a pomalu jsme se vydali zpět k autu. Po cestě jsem udělal ještě nějaké cvaky, ale nic zásadního. Jen ta muchomůrka, které si všiml Tom, se fakt povedla. Ten objektiv na 16 mm umí docela zázraky!

No a tady je máte. Zleva Martin, Petr a Tom. V pozadí Ztracené kameny, dneska spíš větrné kameny. Snímky jsme si ale odnesli všichni a výlet se poměrně vydařil. Co jsme si pak posílal fotky navzájem, vzešlo tam pár připomínek, zejména co se týče odlesků. To bude bod zájmu pro příští výlet, kde se budeme snažit všechno odfiltrovat a získat co možná nejčistší záběry. Kam to bude? Ještě nevíme, vyřešíme v týdnu a hlavně podle počasí.

Až do teď jsem neměl tak nějak s kým, hlavně na ty východy slunce, které jsou jednoznačně nekrásnější částí dne, kdy to světlo je prostě nejhezčí. Navíc je tam zásadní výhoda a to je fakt, že nám pak zbude ještě půl dne! Sice vstáváme brzo, ale to člověk pro tu fotku musí někdy obětovat. Není to zadarmo. Už se těším na další výšlap!

Sledujte nás na Instagramu:

PetrHonzaykTomMartin