Další výšlap tentokrát vyšel na neděli. Počasí nevypadalo moc dobře, ale tak jako tak jsme po úspěchu první výpravy chtěli výlet zopakovat. Kvůli předpovědi odpadl tentokrát Martin, takže jsme vyjeli nakonec jen ve třech.

Datum: 25. 11. 2018
Čas odjezdu: 3:55
Počasí: -1 °C, bezvětří, mlha
Parking: Na Skřítku
Cíl: Břidličná hora

Délka výšlapu: cca 11 km
Převýšení: 520 m
Složení: Já, Petr a Tom
Technika: Canon 5D3, 6D a 70D, Mavic Air
Rozsahy: 16-35, 10-20, 70-200, 400

Celý týden jsme s klukama sledovali počasí a zvažovali, jestli to má smysl. Počasí nevypadalo tak, jak bychom si představovali. Nakonec jsme se ale shodli, že přece jenom vyrazíme, počasí nepočasí. Po relativním úspěchu z předchozího výšlapu ale bylo nutné trošku nastudovat techniku, navzájem si poradit a připravit se na focení, i když to spíš vypadalo na focení mlhy v lese, než východ slunce na hřebenu. Tentokrát nám ale naopak předpověď hrála do karet co se týkalo větru. Mělo jen lehce pofukovat nebo být spíše bezvětří. Proto jsem doufal, že bude možné vzlétnout.

Naplánovali jsme skoro stejnou trasu s tím rozdílem, že se projdeme ještě kousek dál – na Břidličnou horu. 1358 m n. m., výhled by mohl být dobrý. Do batohu jsem teda naházel klasickou výbavu v podobě 5D3, 16-35, 400 mm a dron. Baterku jsem vzal jen jednu, stejně z focení asi nic nebude, jen pár fotek mlhy, no ne?

Tom mě vyzvedl na obvyklém místě  zhruba něco kolem třetí a vyjeli jsme pro Petra. Ráno bylo počasí v Olomouci docela v pohodě, dokonce šly vidět místy i hvězdy. Po příjezdu na Skřítek jsme ale věděli, že ta oblačnost tam je, tak se alespoň projdeme nahoru a uvidíme. Podle předpovědi se to tam mělo všelijak lámat a ta oblačnost měla kousek po východu slunce odejít a mohlo by být i polojasno! Všichni jsme doufali, že to třeba vyjde.

Cestu už dobře známe, protože až na Ztracené kameny se jde po stejné stezce, jako minule. Ještě na parkovišti Tom zvažoval, jestli brát nesmeky. „Však je teplo, neměl by být led nebo sníh“ a nesmeky zůstaly v kufru. Než jsme se vyškrábali nahoru, párkrát jsem to tam zaslechl, že je měl vzít – je to ponaučení pro příště. S přibývajícím převýšením se stezka začala zhoršovat.

Už co jsme šli kolem kamenů, bylo jasný, že ty nesmeky by se hodily! Stezku totiž začala pokrývat souvislá, tlustá vrstva ledu. Každý záhyb, každý kámen, tráva, list, větev, všechno bylo pod ledem. Hustá mlha zamrzala hned při prvním kontaktu. Klukům to poměrně klouzalo nicméně moje Vasky ze Zlína neměly problém a šlo se mi poměrně v pohodě. Bylo to fakt ledové království, nic takového nikdo z nás ještě neviděl. Třeba i několik centimetrů ledu na stromech. Některé drobnější stromečky se pod váhou ledu zbortily, zajímavá podívaná.

Už jsme se těšili, až celou krajinu uvidíme bez čelovek. Pomalu jsme se začínali dostávat na hřeben a už se začalo i lehce rozednívat. Zatím jsme šli pořád v husté mlze, ale čím výš jsme byli tím víc nám bylo jasné, že dneska to vyjde. Po pravé straně, jak se mlha začala protrhávat, šel už vidět trochu výhled a východ slunce už začal trochu rozsvěcovat horizont. Šly pomalu vidět poslední hvězdy a vysoká oblačnost taky začínala ustupovat, přesně podle předpovědi. Tom vytáhl mapu, abychom našli tu správnou odbočku k cíli. Tam nás čekal poslední prudší výšlap a byli jsme konečně nahoře.

V ten moment už jsme si byli všichni jistí tím, že lepší podmínky si ani nemůžeme přát. Kolem nás se valila inverze na všechny strany, byly vidět mraky a skrz ně vykukovaly vrcholky kopců. Celá krajina se začala pomalu zbarvovat do různých odstínů žluté, oranžové a růžové.

Na kopci bylo hodně možností jak správně nakomponovat snímek. Otázkou bylo, zda se vrhnout na vícesnímkové panoráma, a nebo se spokojit jen s jedním výřezem. Všichni jsme ale fotili pomocí expozičního bracketingu, abychom pobrali co největší dynamický rozsah. Jak se blížil východ, už jsme čekali, než vykoukne slunce. V mezičase se daly ještě pořídit různé snímky na delší ohniska. Kluci fotili na 70-200, já vytáhl 400 mm „trubku“ a taky jsem si něco nafotil. Díky faktu, že skoro vůbec nefoukalo, mohl jsem si dovolit i delší expozice, nicméně na tomto ohnisku se projeví jakákoliv vibrace a snímek je pak rozmazaný. S tím je potřeba počítat. Na 400 mm jsem pořídil velkou spoustu tz. nudlí, většinou jsou tyto snímky složeny klidně i z deseti expozic.

Jakmile slunce vykouklo nad obzor, začaly závěrky cvakat naplno. Nad horizontem byla jen velmi malá díra, což nám dalo dobrých deset, patnáct minut přímého slunečního svitu. Dalo se stihnout i několik kompozic nafocených do hdr, a tak jsme si všichni vyzkoušeli různé pohledy a výřezy. Musím říct, že nic takového nikdo z nás nikdy neviděl. Tolik barev, inverze, led, už i kousky modré oblohy – zkrátka Martin bude litovat, že s námi dnes nejel. Když vyjdou podmínky, je možné na stejném místě strávit i několik hodin. Všichni jsme z toho měli dobrý pocit a vypadalo to, že si odvezeme skutečně unikátní snímky.

Chvilku po východu slunce, když jsem si vyfotil co jsem potřeboval, nastal správný čas vypustit dron. Podmínky? Naprosto dokonalé. Vyletěl jsem tedy rychle do výšky nějakých šedesáti metrů, abych stihl ještě zbytky světla a udělal snímek 360×180° – čili jsem nechal dron, ať nafotí všechno kolem sebe. Z výsledných rawů jsem si pak mohl vyříznout, co jsem potřeboval.

Hned, jak slunce zašlo trochu za vysokou oblačnost, přehodili jsme objektivy na delší ohniska a vydali se na západní hranu hřebenu, kde byl krásný výhled na ostatní hřebeny a inverzi, která se valila údolím. Dalo se tady najít nespočet skvělých záběrů. No nejlepší na tom bylo, že se všechno pořád měnilo a objevovaly se nové a nové výřezy. Fakt se tady dalo strávit hodně času. Však jsme taky nikam nespěchali. Dole v údolí byly ještě zbytky podzimu, takže se tam stromy místy hezky barvily do žluto-oranžova a v kombinaci s mlhou…

Cesta zpět k autu byla taky docela zážitek. Nejen, že se oteplilo a led na stezce se začal rozpouštět, a tak neskutečně klouzat, ale taky začal opadávat led ze stromů. Krajina začínala celkově rozmrzat, a tak bylo lepší sestupovat s kapucí, protože led za krkem není nic příjemného. S ubývající nadmořskou výškou už se šlo pohodlně a ledu ubývalo. Zastavili jsme se ještě na odpočívadle, kde jsme se shodli, že podobné podmínky nemusíme mít každý den. Je super, že to vyšlo takhle hned na druhém společném focení a všichni jsme si odnesli velkou spoustu unikátních snímků.

Jak jsme začali zpracovávat snímky, ukázalo se, že to dopadlo fakt nad očekávání dobře! Zrovna v té době jsem dával do kupy kalendář a musím říct, že tam několik fotek skončilo. Tyhle záběry totiž strčí do kapsy 80 % všech mých fotek krajiny. Tak dobré podmínky jsme měli. Také začínáme s hdr, a tak jsme hlavně díky radám od Petra schopni produkovat snímky s vysokou kvalitou. Jeden z mých snímků dokonce skončil na první pozici v popularitě na Megapixelu. Petr se tam dostal cca o tři týdny později (s úpravou nespěchá) a Tom se dostal taky myslím do top 5. To je známka toho, že se to fakt povedlo a že to má smysl. Všichni v tomto odvětví dá se říct začínáme, nejdál je Petr, ten už se krajinám věnuje nějaký pátek, ale s Tomem se považujeme za začátečníky. Je co zlepšovat a kam se posouvat.

Nafocené snímky jsme mezi sebou probrali a jde vidět, že od minulého focení tam je vidět posun. Po zveřejnění na různých místech se naše fotky dostaly relativně vysoko a sbírají pozitivní ohlasy. Povedlo se to a už se těším na další společný výšlap!

Sledujte nás na Instagramu:

PetrHonzaykTom